Zkušenosti z druhé vlny, která jela pro 6 lidí do Zlína a na místě nabrala ještě 3 lidi do Otrokovic.

Na cestě k 🇺🇦 hranicím

19:19, někde za Bešeňovou

Všímám si, že čím větší auto, tím větší pravděpodobnost, že má ukrajinskou značku. Červená dodávka Mercedes s námi jede od Bešeňové až k hranicím.

Na konci Evropské unie

27. 2., 21:44, Ubľa, hranice SK/UA

aneb „jak jste na tom z ukrajinské strany, jak dlouho to bude trvat?“
„Posunuli jsme se o 200 metrů.“
„A kolik vám zbývá?“
„Ještě 5000 metrů.“
Aha. Tak spacáky máme, řízky pro pasažéry – ať poznají naši kulturu pěkně od základu 🙂 – a jdeme čekat.

My u pohraničníka: „Za půl hodiny by to měli přejít.“
Pohraniční stráž: „No počítejte ráno…“
(pozn. nakonec jsme si naši skupinu chodců převzali o půlnoci, skupina v autě přejela o více než 30 hodin později)

Tak čekáme.

Na hranicích v Ubľu je na slovenské straně docela organizovaný klid.
Ke škole, kde uprchlíci po překročení hranic najdou přístřeší, nás pouští až poté, co jsme měli potvrzený jejich příchod do školy.

Díky tomu u školy není chaos a příliš mnoho vozidel.

Pro víc informací o pomoci konkrétním lidem – a dalším desítkám, kteří dorazí do Zlína – najdete na Facebook page „Skautské krizové centrum Zlín“.

Díky všem, kdo jakkoli pomáháte.

Co může člověk dělat víc?

28. 2., 1:37 někde mezi hranicemi UA/SK a Košicemi

Děláme co můžeme.

Máme domluvený odvoz 6 lidí, kamarád Jaroslav Novak přímo na místě domluvil ještě další tři pasažéry.

Kamarád Jaroslav Novák, který šel naši skupinku vyzvednout, byl paf z toho, kolik bylo vevnitř lidí. Do Prahy, Brna, Zlína… uvnitř byla organizace metodou „papír – seznam jmen – kam jedou.“
Pak věděl, že hledá Innu…

Já se klepu v zimní bundě, ptám se „naší“ paní, jestli ji není zima.
„Ne, není,“ říká s rozeplou bundou.
Bavíme se, že ve Zlíně byla už dvakrát.

Holka cca 10 let moc nemluví. Zachumlaná v dekách nastupuje a v autě usíná první.

Nabídli jsme řízky, vodu, svačinu. Na hranicích měli vše zajištěno, vše prý dostali, nic nepotrebovali.

Moc si toho ani nechtěli vzít. Na začátku jen Milenu 🙂 Vodu, jídlo, deky, nic moc nechtěli.
Nakonec vodu, čokoládu a oplatky nejradostneji přijal nějaký mladý kluk, který organizoval u školy parkování. Poté, co nám poradil, se šel opřít k plotu a tam říkal „jsem taky smädný, do pi**, už som tu tři hodiny bez vody.“
Za svačinu byl tedy opravdu vděčný.

Obdivuji odvahu ukrajinských žen s dětmi. A to neznám útrapy cesty z Ukrajiny na hranice. Tam se poprvé potkají se třemi lidmi, kteří jsou z jiného státu, mluví cizí řečí, pojedou neznámou krajinou.

A přitom se stále dokázali usmívat, být snad v dobré náladě, nedávali na sobě znát útrapy cesty a minulých dní.

Díky parťákům, se kterými jsme vyrazili – Petr Folta a Jaroslav „Nezmar“ Novák.

A díky ChcemePomoct.cz, které už zorganizovalo několik takových cest. A řeší i navazující ubytování a péči o uprchlíky.

Ohlasy na instagramu

Zdeňka: „Vyborna prace s tim prevozem 👍“

Víťa: „My jsme jen vzali auta, na tom nic není.

Měli jsme skvělou koordinaci. Ten tým nad námi odvádí skvělou práci. Na Whatsapp skupince momentálně koordinuje 54 lidí, co jsou ochotni vyrazit ze Zlína. Koordinují termíny, počty, kdo kdy může, velikost aut…

Odpoledne jela skupina snad deseti aut.

Pak je další skupina, která řeší návaznost – prvotní ubytování, předání do rodin či jiného ubytování, materiální zajištění, výuku děti… a vlastně ani nevím co všechno.

A PR samozřejmě – už stihli být na ČT, jako host Lucie Výborné a kamarád o tom točí dokument…

Jen jsme se nabídli, vytvořili nám sestavu aut a lidi a pak jen čekali na potvrzení odjezdu.

A ještě nám zařídili požehnání na cestu.

A moderně, protože jsme nestartovali přímo ze Zlína, tak přes telco na Google Meet“

Zdeňka: “ Tak to klobouk dolů!❤️Lidi dokážou být neskuteční.❤️“

Víťa: „Taky je chválím, kudy chodím. V každém statusu.“

Nám cesta končí, jim začíná

28. 2., 1:39 někde na cestě

Jedeme domů. V šest jsme tam. My budeme doma, něco pro nás skončí, ale našim pasažérům to teprve začne. V cizí zemi, cizí jazyk…

Finální pocit? Obrovská vlna podpory. Ať vydrží

9 lidí se nám podařilo v noci dovézt od hranic SK/UA, ženy a děti. Část do Zlína, část do Otrokovic. V šest ráno jsem dojel domů. Cesta je na šest hodin tam, šest zpátky.

Díky za dálnice. Můj tradiční výrok, že nejhorší úsek je Česko, trvá – chybí dálnice a ve Zlíně nad ránem za celou dobu nejhorší řidiči.

Jedni zlíňaci koordinují, druzí dávají materiál a peníze, třetí půjčují auta, další řídí… každý svou trochou pomáhá a dohromady uděláme moc ❤🇺🇦✌️

Víťovy tipy na cestu

  1. Vemte dětem tablet s pohádkami. Znáte to, je to floudá cesta, něco už mají za sebou.
  2. Druhého řidiče doporučuji vřele. Peťa Folta to dal bez střídání, nechápu a klobouček. Na čáře jsme odpočívali snad tak půl hodiny a už jsme pro ně jeli. Já bych to v kuse nedal.
  3. Nějaké aktivity podél čekající fronty… nevím no. Ti naši s námi nejvíc pokecali při nakládání. Doslova pár vět… a pár dalších vět za celou dobu včetně poděkování na konci. 
  4. Nejsou na výletě. V teple auta to rychle zalomili. Ani na záchod moc nechodili. Fakt si nevzali ani jídlo, ani na záchod nešli… ti jsou leda tak ve stresu, ne na výletě.
  5. S naší skupinou jsme moc nemluvili. Moc neumí jazyk, ani se jim nechtělo.
  6. V podstatě stačí jen věci pro sebe. Nabízené jídlo, pití ani nějakou hygienu téměř nechtěli.
  7. Vemte si bundu.
  8. Na čekání si vemte spacák.
  9. Data lítají od offline po 4G na Ubľe.
  10. Na čáře policajti milí a ochotní, řešili v klidu, poradili

BONUS: pokud se proti vám v noci objeví vojenské auto, tak zkontrolujte značku:
Tatra? Vše dobrý.
ZIL? No možná jsi v prdeli.

Ad bonus: 

Ptal jsem se Huga na předání věcí na čáře, zásob do auta. Zřejmě zbytečnost a taky problém.

My jsme se k hranicím ani nedostali (od čáry v Ubľo až k MŠ, kde jsme lidi nabírali, je vozil autobus).

Ale můžete tam případně nějaký materiál nechat na té škole.